Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme vybíraly našeho dárce

Stává se, že spolu některé páry nedokážou zplodit děti. My jsme ale přesvědčené o tom, že to neznamená, že by je tím pádem mít neměly. Protože když po dětech touží, mít je mohou, ať už cestou biologickou nebo jinou. A protože já plodná jsem, vydaly jsme se tou první a začaly hledat dárce.

article preview

Rozhodnutí na celý život, rozhodnutí, které nelze vzít zpět. Neustálé zvažování pro a proti. Podle čeho se rozhodnout? Jak vlastně o takovou pomoc požádat? A koho? Měl by být náš dárce anonymní nebo radši známý? A když nám bude znám, zůstane jen dárcem nebo o něm naše holky budou vědět? Co všechno jim o něm řekneme? A neřekne si třeba za pár let on, že tam někde má svoje geny a..
Když ale bude anonymní, nedožene nás jednou naše svědomí? Po kom naše děti budou a nebude nás to celý život zajímat? Není to vůči nim sobecké, když jim vědomě odepřeme jejich kořeny. Tedy tu dárcovu část. Je to vůbec důležité? A co je vlastně důležitější, milující a fungující rodina nebo geny? A kdo kdy určil, co je správné a jak má ideální rodina vznikat a vypadat? Tolik otázek se nám honilo hlavou.. Jak tedy vznikla ta naše? Podle čeho jsme se rozhodovaly a jak nakonec vybraly našeho dárce?

 

Slyšely jsme o internetových stránkách, na kterých různí muži z různých důvodů nabízejí pomoc neplodným párům. Někdy zištně a někdy nezištně. Některý pomůže jen pro svůj dobrý pocit, jiný si třeba rád přivydělá anebo se najde i ten, který z toho má “potěšení.”Víme. Nic moc, ale tak to prostě je. A jsou i tací, kteří se s párem domluví na tom, že budou v životě dítěte nějakým způsobem figurovat. A třeba dárci gayové často v rodině fungují jako biologičtí otcové. Ale to všechno záleží na dohodě obou stran a o tom už my příliš nevíme.. Zaslechly jsme různé varianty, ať už nám byly více či méně sympatické. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy a my zrovna moc na výběr neměly. Pravdou totiž je, že tímto, vcelku ponižujícím, způsobem přišlo na svět už hodně dětí. Po domluvě si určíte místo setkání s dárcem, třeba v hotelu a provede se tzv. “z pokoje do pokoje.”A to už náš pozorný čtenář ví jak na to :D Takže jsme jednoho zimního večera zasedly k internetu a daly se do hledání.

My jsme se rozhodly “jen” pro dárce a nechtěly jsme o něm vědět víc, než bylo pro nás důležité. Stačilo nám tedy vědět pouze to, jak vypadá (hnědé vlasy, modré oči, vysoký) a dále už jen to, že je středoškolsky vzdělaný a zdravý. Je to zvláštní pocit, zjišťovat u úplně cizího člověka, co by po něm mohlo vaše dítě mít. Vaše životní partnerka sedí vedle vás a vy byste chtěli mít dítě s ní. Ale tak to zkrátka nejde. Zrovna tak jako v mnohých heterosexuálních párech. Takže se aspoň snažíte, aby jí byl dárce typově podobný. Po pár vyměněných řádcích padl z naší strany dotaz, kolika ženám už vlastně tenhle chlápek pomohl. Bylo jich kolem deseti. A to ještě s tím, že některým vypomohl i dvakrát a hodlá v tom pokračovat ještě pár let. To nás nakonec od tohoto způsobu dárcovství odradilo a tím byla naše cesta za dítětem na nějaký čas odložena.

Taková byla naše zkušenost, netvrdím, že takto pilní jsou všichni tito dárci. Pro nás byl poznatek z téhle zkušenosti ten, že kdyby mohly být kliniky asistované reprodukce nakloněny i ženám bez partnera, nic takového by se dít nemuselo. Vše by měly kliniky pod kontrolou. Ženy by se nemusely uchylovat k takovému krajnímu řešení a někteří muži by nekontrovatelně nerozsévali své sperma po celé republice. I když to dělají s dobrým úmyslem.
Dnes už sice nad touto variantou kroutíme hlavou, ale to je dnes, kdy už naše štěstíčka máme :)

 

Později se nám naskytla příležitost mít dárce anonymního. Proběhlo pár neúspěšných pokusů o otěhotnění a mně došlo, že se tomuto způsobu podvědomě bráním. Nevědět vůbec nic! Představovala jsem si, jak mi roste břicho a s ním se množí otázky, na které bych neznala odpověď. Lákavá představa toho, že si naše dítě nebude nikdy nikdo nárokovat, se rázem proměnila v nepříjemné pocity a do popředí se dralo mnoho otazníků. Jak asi ten člověk vypadal? Jakou měl povahu? Co řekneme našemu dítěti, až se jednou bude ptát? Jak mu odpovíme třeba na to, odkud pochází? Má právo to vědět anebo mu bude stačit vysvětlení, že to není důležité, že si ho maminky strašně moc přály a nikdo na světě by ho víc nemiloval? V naší společnosti existují různé rodiny a pokud fungují v nejlepším zájmu dítěte, nevidím na nich nic špatného. Jediným a společným cílem všech milujících rodičů by mělo být šťastné dítě. Vše je totiž o výchově. A já věřím tomu, že pokud dítěti nic nechybí, je vychovávané s láskou a v rodině se od jeho útlého věku otevřeně komunikuje, nikdy nic svým rodičům nevyčte. Snad kromě puberty. Ale v té jsme většinou své rodiče nenáviděli všichni :) A tím spíš ty biologické! :D Pro mě osobně ovšem ani tento způsob dárcovství nebyl tím pravým.


Člověk míní, život mění a nakonec v létě roku 2018 rozhodl osud za nás. Je mi teprve 35 let, ale i přesto už mohu říct, že největším štěstím v mém životě byla nabídka pomoci od našeho dárce. Nikdy a nic už tenhle pocit nepřekoná. Pocit štěstí, vděku, důvěry a jistoty. Jak to tak někdy bývá, když přijde ten správný čas, věci se dají do pohybu a vše se samo vyřeší. A právě to se přihodilo nám. Nakonec jsme totiž nikoho hledat nemusely, protože dárce si našel nás a my jeho nabídku s nadšením přijaly. Těší nás, že víme, kde se u holek vzalo to či ono. Známe jeho rodinnou anamnézu i povahové rysy. Jsme rády, že pokud na to jednou dojde, můžeme našim dcerám říct, kdo nám pomohl k tomu, abychom je mohly mít. Ovšem je potřeba zmínit, že tento způsob dárcovství vyžaduje stoprocentní důvěru mezi rodiči a dárcem a nikdy bychom s ním nesouhlasily, kdybychom ji necítily. Vnímáme to tak, že jsme měly obrovské štěstí a nikdy nepřestaneme být našemu dárci vděčné. Máme díky němu svou vlastní rodinu a tím máme všechno.

Je to náš příběh, tak jak se stal a je psán s největší možnou otevřeností. Rozhodně se jím nikomu nesnažím říct, že naše rozhodnutí je to jediné správné a že jiná cesta je lepší či horší :) 

 

Ještě mám potřebu napsat..

 

Prioritně by měly děti vznikat z lásky a touhy po rodině a přesně tak tomu u nás bylo. Říká se, že páry, které je spolu nemohou počít, mají ty nejchtěnější děti pod sluncem. Takovému páru se totiž nikdy nestane, že by bylo jejich dítě “nehoda.” Své děti mají chtěné, plánované a často doslova i vymodlené. Je tedy opravdu tak důležité, jak k jejich početí došlo? Je potřeba pátrat po tom, zda (pardon) vnikl penis do vagíny? Mrzí mě, že svéprávná a zaopatřená žena toužící po dítěti, nemůže jít bez muže na kliniku. V dnešní době.. Žena často sama dítě vychovává a dokáže se o něj plnohodnotně postarat, ale sama si ho na klinice pořídit nemůže. Proč, když tady ta možnost je? A o dvou ženách ani nemluvě.

Kdy už těm vlivným konečně dojde, že i přes jejich nevoli, si homosexuálové budou rodiny zakládat i nadále. Nikdo nikomu totiž tuto základní lidskou potřebu nemůže zakázat a způsob, jakým si ji takový pár založí, si vždycky najde. Ať se to někomu líbí nebo ne a i kdyby se naši odpůrci na hlavu stavěli :) Maru.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nikol - dotaz

Zdravím vás,
chápu tedy ze psaní správně, že jste měly to štěstí a k dárci přišly náhodou na doporučení?
S přáním hezkého soužití Nikol

Nikol - Re: dotaz

Na doporučení ne, dárce nás oslovil sám :-)

Sara - Otázka

Dobrý večer prajem. Nesledujem Vás na insta dlho tak neviem ale možno ste už na takú otázku odpovedali. Preto sa ospravedlňujem ak tak bolo. Zaujímalo by ma či obe dievčatka majú rovnakú maminku alebo jedno vajíčko od jednej a druhé od druhej len spermie sú rovnaké? Myslím to tak ako to majú dva tatove.
Veľa šťastia a zdravia celej rodinke ☺️

Sara - Re: Otázka

Zdravíme, holky jsou biologicky jen jedné z nás.

Aneta - Potřebujeme rovnoprávné manželství se vším všudy!

Moc hezky napsané, opravdu nevím, jak může být stále v této době pravidlo nutnosti přijít na kliniku s mužem. Toho muže jsem mohla potkat před hodinou ve vlaku a nikoho by to nezajímalo, ale když jde o dlouholeté partnery stejného pohlaví, tak nejsou kompetentní mít spolu dítě? Prostě je mi z toho smutno, že společnost nepřemýšlí vlastním mozkem a nic se nemění, protože "vy lesby a gayové máte reg. partnerství a to vám stačí". My se s přítelkyní budeme taky snažit o potomka a doufáme, že doprovod na kliniku přítelkyni udělá můj bratr a dárce bude anonymní. To je pro nás nejlepší rešení. Moc po miminku toužíme. Přeji hodně štěstí vám i holkám. Anetka+Míša

Anetka - Re: Potřebujeme rovnoprávné manželství se vším všudy!

Díky :) A přesně tak, snad se my brzy dočkáme rovnoprávného manželství a svobodné ženy pomoci klinik. Přejeme hodně štěstí na vaší cestě, holky :)

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2020 >>


Statistiky

Online: 2
Celkem: 14209
Měsíc: 1233
Den: 36