Jdi na obsah Jdi na menu
 


O kojení

Mám za to, že se nedá připravit na něco, co si člověk neumí ani představit. Kojení mě hodně zaskočilo, stalo se pro mě tou nepřekvapivější částí šestinedělí a zjistila jsem, jak málo se o jeho stinných stránkách mluví.

article preview

Nikdy mě nenapadlo, že by to mohla být taková věda. A že by třeba tolik bolelo. Kojení je přece přirozený proces mateřství a dostaví se tak nějak automaticky, ne? Tak ne. A kdybych měla napsat, co bych udělala jinak, určitě by to bylo domluvení si laktační poradkyně!

 

Naše holky přišly na svět císařským řezem a dlouho jsem si myslela, že se mi kvůli tomu kojit nepodaří. Navíc dvojčata.. Jenže jsem moc chtěla a neuměla si představit, že budou na flaškách. Když jsem byla asi v 30. týdnu těhotenství, jedna známa mi řekla, že je to jen v hlavě, pamatuji si, že mě tím naštvala, ale taktně jsem mlčela a myslela si o tom svý. Dnes jí dávám za pravdu :) Alespoň tedy v tom mém případě.

Takže jsem si zkrátka nastavila, že kojit budu a protože jsem lvice a tvrdohlavá k tomu, doslova do krve jsem bojovala. První dny v porodnici mi sestřičky nosily holky každé tři hodiny, vlastně chodily s každou zvlášť, takže ve výsledku po šesti.    Řekla bych, že většina novopečených maminek to zná, největším problémem jsou bradavky! Buď jsou malé nebo velké, vpáčené nebo zase moc vypouklé a já nevím co ještě :D Takže jsem na ně vyfasovala kloboučky. Chrániče pro bradavky. Právě laktační by mi je zřejmě nedoporučila, ale já ji neměla, takže mě v tu chvíli zachránily a já byla šťastná, že se holky o poznání lépe přisávaly a už i něco vypily. A taky mě to přes ně tolik nebolelo. I když i tak si vybavuji, jak v nich zůstávala krev a holky občas vypadaly jako mrňavé upírky :) S tvorbou mléka jsem problém neměla a dostavilo se už třetí den po císaři, holky ale neměly sílu sát a nevypily tolik, kolik potřebovaly, takže jsme je dokrmovaly umělým mlékem. Paradoxně ty samé kloboučky mi způsobily to největší trauma z celého pobytu v porodnici. Bez nich jsem totiž holky nenakojila, ale k sehnání nikde nebyly. Kačí tenkrát obvolávala všechny lékárny a drogerie v okrese, celé dopoledne jezdila sem a tam, ale ty kloboučky nikde neměli. Dostala jsem za ten den asi pětadvacet hysterických záchvatů a celé to dopoledne probrečela, byl to den propuštění z porodnice a já šílela z toho, že doma nebudu moct nakrmit naše děti. Pak jsme zjistily, že sháníme velikost S, která u té značky vůbec neexistuje. Tu velikost M, kterou jsem potřebovala, tak přesně tu nám nabízeli hned v první lékárně :)

 

Doma jsem tedy pokračovala v kojení a následném dokrmování. Holky jsme krmily stříkačkou, aby se nenarušil jejich sací reflex a z toho samého důvodu nám nebyl doporučen ani dudlík. Takže holky řvaly, viz článek “Náš první prořvaný měsíc.”Nutno dodat, že jsem holky kojila zvlášť, protože najednou jsem to ještě neuměla a kvůli bolesti ani nezvládala, takže mi kojení obou dětí dohromady trvalo 90 minut a pak se šlo pro Nutrilon. No, měly jsme o zábavu postaráno. A je jasné, že tímhle časem kojení se stav mých bradavek nezlepšoval. Neustále jsme řešily, proč řvou, jestli ještě nemají hlad a usínaly s mým prsem nebo Káti prstem narvaným v pusinkách. Bůh žehnej dudlíku! Prostě jsme to riskly a daly jim ho, nic tak strašlivého se naštěstí nestalo. S dudlíkem přišlo i pár hodin spánku :) Byly to asi tři hoďky většinou mezi jednou až šestou. Bohužel v tu samou dobu se mi dostavovala ukrutná bolest v prsou, něco jako bodání a řezání takovým tupým nožíkem. Pravděpodobně se mi v tu poklidný noční čas bez dětí dotvářelo mléko. Takže jsem každý den usínala s brekem, vztekem, vyčerpáním a plenou na hrudníku. V tuhle dobu jsem odhodila kloboučky a neustále léčila bradavky, asi 2 měsíce jsem chodila doma jedině nahoře bez a taky jsem neudělala jediný pohyb bez nejrůznějších mastí. Můžu určitě doporučit Medelu a Bepanthen. Mazat, setřít, kojit, mazat, setřít, kojit.. pořád dokola, oblékat se nemělo smysl. A úspěch vlastně byl i jen to, že jsem mohla kojit z obou prsů, protože jedno nebo druhé bylo většinou tak bolavé, že to zkrátka nešlo.
Holky jsme krmily a dokrmovaly po cca třech hodinách a bylo tomu tak po celých 6 týdnů. Mezitím jsem zkoušela už jen kojit, Toňa nabrala sílu a zvládla to, ale Maru přestala přibývat na váze, takže s ní jsme se po týdnu bez dokrmu ke stříkačce opět vrátily. Ale 50% bylo splněno :) Další 2 týdny jsme ještě trpělivě čekaly, až se to naučí i Maru a potom jsem si přečetla článek o tom, že když bude mít miminko hlad a chceme kojit, prostě mu nemáme dát umělé mléko a ono to dokáže. S nabídkou roste poptávka a je to zákon o přežití. Metoda asi trochu sparťanská, ale neměly jsme co ztratit. Zavřela jsem se s nimi tedy na 2 dny do ložnice a kojila a kojila.. Opravdu jsem nic jiného nedělala, jen jsem ležela v posteli a přikládala jednu po druhé. Brala jsem to jako svojí práci, úkol, který musím splnit. Co jiného by mělo být přednější, než naučit svoje děti jíst? A co lepšího jsem pro ně mohla v tu dobu udělat, než jim dát to nejlepší ze sebe? Na něčem jiném mi vlastně ani nezáleželo a naštěstí Kačí mohla obstarávat všechno ostatní. Zabralo to, konečně oběma holkám stačilo jen moje mléko a všechny ty stříkačky jsme mohly zahodit :)

 

Takže jsme tu měly mazáka Toničku a začátečníka Marunku, už jsem je zkoušela kojit najednou na polštáři pro dvojčata a tím se mi i rychleji spustilo mléko. A i když jsem narážela na články o tom, jak není miminka svazovat, Maru jsem jinak nenakojila, ta se mě tak natrápila! :) Štípala, tahala, škrábala, pak zase pro změnu hltala, potom se nalokala vzduchu, takže křičela.. Kačí ji vždycky musela vzít, nechat krknout, uklidnit a pak mi ji zase vrátila. Strašně mě to svazování mrzelo, ale nešlo to jinak. Minimálně pětkrát denně jsem to s ní vzdávala a brečela, že jdu pro flašky. Jenže po všech těch týdnech boje bylo pro mě nepředstavitelné, že by moje úsilí dopadlo tak, že bych jednu kojila a druhá by skončila na flašce. Tohle byl můj strašák a jedině to mě donutilo se nevzdat. Pořád jsem si říkala, že už to musí být brzy dobrý, že už se to bude jenom zlepšovat. Prsa už byla v pohodě (o tom, že jsem prodělala několik zánětů a nevěděla jestli spát s tvarohem a igelitem nebo mastí na bradavkách, se snad ani nemusím zmiňovat, to k tomu všemu asi tak nějak bohužel patří), mléka jsem měla dost, holky už kojila najednou, bylo jim 10 týdnů a stejně to pořád nebylo ono. Skoro každé kojení jsem brečela a nechápala, jak je možný, že mi o tomhle nikdo nikdy neříkal. Kačí mi vždycky jen řekla, že když to vzdám, nic se neděje, ale já pořád cítila, že to bude dobrý. Popravdě? Dobrý to bylo až tak od 4. měsíce. A i tak musím přiznat, že ještě dnes se dokážu pořádně rozčílit, protože Maru si vždycky něco najde a když to není štípání nebo škrábání, strká si při pití do pusy prsty, vytahuje si bradavku a vůbec je to od ní všechno takový “příjemný“ :D Je to takový náš malý neurotik :) Pro změnu Tonička zvědavě kouká kolem sebe a ne vždy spolupracuje, takže udržet holkám stejný režim byl opravdu oříšek. Neustálé řešení, zda už má hlad i ta druhá a věčné dilema jestli budit nebo nechat spát a nakojit je zvlášť. Ono kojení dvojčat je vlastně jeden obrovský kompromis a kdybych věděla, že ten daný problém opět není poslední, ta poradkyně by se mi hodila po celé 3 měsíce. Jenže ty komplikace chodily tak nějak postupně a hlavně plíživě. 
Už na instagramu jsem se zmiňovala o tom, aby nikdo neodsuzoval nekojící mámy (ty vícerčat obzvlášť) a ještě bych chtěla dodat, že ne každá má takové podmínky a zázemí jako já. Samozřejmě není řeč o těch, které kojit nechtějí.. Ne každá si může dovolit 2 měsíce řešit jenom kojení, ne každá se může na dva dny zavřít v pokoji a nedělat nic jiného než kojit. Ne každá má doma oporu, bez které to opravdu nejde. Musíme něco jíst, nakupovat, uklízet, starat se o ostatní děti.. My měly to štěstí a náhoda tomu tak chtěla, že Kačí mohla být ty první dva měsíce s námi doma. A upřímně, bez ní bych to opravdu nezvládla, byla trpělivá, podporovala mě, masírovala mi záda a pečovala se mnou o holky ve dne i v noci.

 

A teď když “bez problémů” plně kojím teprve tak 3 měsíce, je na čase s ním skončit, protože holkám už jen mléko nestačí. Je mi to strašně líto a s Kačí jsme si dokonce i poplakaly. Byla to šílená kapitola mateřství a nic tak rozporuplnýho už asi v životě nezažiju, ale opravdu to stálo za to. Jsem pyšná, že jsme tuhle těžkou zkoušku zvládly a že jsem mohla holkám dát to nejlepší. A víte co? Když jsem psala tenhle článek, musela jsem se jít Kačí zeptat, čím mě to ta Maru vlastně tak trápila. Já na to už totiž normálně zapomněla.. A to je na tom mateřství to nejkrásnější!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Iva - soucítím

Úplně s vámi soucítím, zažila jsem něco podobného s teď již 10 měsíční dcerou, akorát s tím rozdílem, že jsem měla "jen" jedno dítě. Vůbec nechápu, jak to někdo může zvládnout se dvěma, klobouk dolů před vámi. Jsem ráda, že i ve vašem případě měl příběh kojení šťastný konec. Já si teď už také kojení užívám a nějak si nedokážu představit, jak s tím jednou přestanu? To mi asi prasknou prsa :-D. Ale s vaším příběhem jsem si úplně vzpomněla na ty svoje začátky, brrr, kdy jsem ještě kvůli tomu v šestinedělí skončila v nemocnici, kde mě rozkojili, jinak bych to asi sama nedala. Je pravda, že se o této problematice málo mluví a kdo to nezažil na vlastní kůži, nepochopí. Možná proto, že když už člověk tato muka překoná, tak to špatné vytěsní z paměti a zůstanou mu vzpomínky na to, jak je vlastně kojení krásná věc. Ale je fakt, že nic nebylo horší - těhotenství i porod byly proti kojení úplná paráda, tedy alespoň u mě. Mějte se krásně.

Iva - Re: soucítím

Je to tak, s tím zapomněním.. Až po zveřejnění článku, i po několika dnech, jsem si stále vzpomínala na další a další trápení, které jsem tam vůbec nezmínila. Ale je to tak dobře :) Mějte se krásně!

Tereza - Kojení

Jejda.. Já měla vždy za to, že to musí být strašně krásná část mateřství. Matka si dá dítě k hrudi, nakrmí jej.
Ale vzpomínám si, když se narodila malá sestřenice. Vždy, když ji teta krmila, tak si stěžovala, že to bolí.
K tomu spuštění mléka.. To mi vyprávěla maminka, když se jí narodil můj starší bratr. Nedařilo se jí ho kojit a nějaká stará sestra tam pořád vykládala: ,,Nojo, tak zřejmě nebudete kojit." Což mamku štvalo a řekla si, že to půjde.. A asi je to vážně o nastavení hlavy, protože mamka to prý pořád zkoušela, aby se to povedlo.. A povedlo se. Dokonce se jí mléko spustilo tolik, že příkrmy dlouho nepotřebovala a když šla jednou k dětské lékařce, tak ta se jí ptala, jestli nedokrmuje, protože váží fakt hodně na svůj věk. Ale když mamka řekla, že ne, tak se doktorka usmála a řekla, že je to tím pádem v pořádku a mateřské mléko nevadí.
No a semnou si mamka taky užila. Kojila mě až do dvou let. Skončila s tím až v momentě, kdy jsem běhala jednou po čekárně a vztekala se, že chci mlíko a neustále jí zvedala tričko. V ten moment si řekla, že už musí přestat.
Je šílené, že se o tomto moc nemluví.. Asi holt si na to musí každá maminka přijít sama. Ale zvládly jste to a to je hlavní!

Tereza - Re: Kojení

Děkujeme za reakci a jsem ráda, že tě článek oslovil ❤️

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 14207
Měsíc: 1236
Den: 35